Moje výplody fantazie

Hřát si na prsou hada

24. června 2012 v 21:34 | Mili
Po dlouhé době přicházím s dalším výplodem mé fantazie...tudíž s další povídkou. A jelikož stále platí, že nejproduktivnější jsem během hluboké tmy, tak tato povídka vznikla někdy kolem půl třetí v noci a nyní Vám toto dílko představuji:-). Tak snad se bude alespoň trošku líbit:-)

Seděla u stolu. V ruce držela zrcátko a snažila se upravit svůj, již tak dokonalý obličej. Soustředila se. Vedla tenkou linku kolem očí a kousala se přitom jemně do rtů. Dodnes si do posledního detailu pamatuji, jak u toho vypadala.
Miloval jsem ten její soustředěný výraz. Tenkrát jsem byl skálopevně přesvědčený, že kdyby pod našimi okny začaly jezdit tanky, ona si toho ani nevšimne. Pramínky blonďatých vlasů jí padaly do čela. Nervózně se je snažila odhrnout na stranu. Byla u toho tak roztomilá a ještě víc, když se začala mračit, protože jí ty neposedné pramínky kazily její snahy o perfektní výsledek. Zbožňoval jsem tu její malinkou vrásku, která se jí vždycky udělala uprostřed čela, když se jí něco nelíbilo. Jako by to všechno bylo včera. Stále si pamatuji náš rozhovor před tím, než jsem jí poprvé představil… JEHO.
"Lásko, co víc na sobě chceš ještě vylepšovat? Jsi dokonalá. Přijdeme pozdě."
"Ještě chvilku vydrž. Chci vypadat trochu k světu, aby se mě nelekl hned mezi dveřmi."
"Tebe by se nelekl nikdo, zlato, protože jsi krásná. Ale kdybych věděl, že ta naše malá dohoda, že tě nejlepšímu kamarádovi představím, až si budeme jisti, že je to mezi námi dvěma vážný, způsobí tvoji tří hodinou přípravu, představil bych ti Šimona už první den, co jsme se potkali."
"Ne, ne, ne. Jsem stoprocentně přesvědčená, že až teď je ta nejideálnější doba začít mě seznamovat s tvými přáteli."
"A co když se ti nebudou líbit?"
"Tak to se pak nedá nic dělat a budu se muset naučit mít je ráda, protože tě miluju. A navíc podle toho, co mi o Šimonovi vyprávíš, vypadá jako fajn kluk."
Fajn kluk, fajn kluk, fajn kluk. Kdybych to jen malinko tušil. Jenže tenkrát jsem ti v blažené nevědomosti odpověděl větou, která mi dnes, tak hořkne na jazyku.
"Je to ten nejlepší kamarád ze všech, takže se ti stoprocentně líbit bude. Nemůže se dočkat toho, až tě konečně pozná. A já se nemůžu dočkat toho, až vás představím a budeme konečně moct společně podnikat spoustu bláznivých akcí, na které jsme se Šimonem specialisté."
"Neboj se o těchto vašich akcičkách, už jsem taky hodně slyšela. A ze všech stran. Nedávno se mě naše zvědavá sousedka ptala, co to bylo za dva blázny, co tancovali pod jejími okny tango s růží v puse. Musela jsem dělat, že nemám ponětí o čem mluví. Ale asi mi to moc nevěřila, protože odešla se slovy, co je to dneska za mládež, která neví, co chce. Jednou má holku, po druhé kluka. Myslela jsi, že jste gayové, ty truhlíku."
"To je jen setina toho, co všechno dokážem vymyslet a teď už budeš toho všeho součástí i ty."
"No panečku, to abych se rozloučila se svou reputací sladké a slušné holky."
"Už se na to, tak moc těším, lásko."
A zase ten obraz, vejdu dovnitř a už od předsíně je mi jasné, co uvidím. Slyším tebe. Slyším i JEHO. Ale ještě nevidím JEHO tvář. Slyším jenom ty hlasy. Hluboké vzdechy. Šahám na kliku. Cvakne. Otevřu dveře a…
Fajn kluk, fajn kluk, fajn kluk…
"Lásko, když si budeš kousat nehty, moc parády nenaděláš."
"Jsem nervózní."
"Proč? Nemáš jediný důvod. Šimon o tobě ví skoro vše, zná tě z fotek, z vyprávění. Nemáš se čeho bát."
"Dobře budu ti věřit. Miluju tě, Kristiáne."
Prý miluju tě, Kristiáne. Možná si jen tenkrát zapomněla dodat, že to slovo má určitou délku trvanlivosti a hlavně to, že za chvíli změní adresáta. Dneska, to říkáš JEMU, že je to tak? Bože, stále ten obraz před očima. Chci ho vymazat z paměti.
Šahám na kliku. Cvakne. Otevřu dveře a …
"Já tebe víc."
"Á támhle jde, pojď zlato."
"Ahoj lidi, no konečně. Ty musíš být ta dokonalá a krásná Sandra, o které mi bylo neustále vyprávěno. Vyvolená našeho Kristíka, že?"
"Ano, to jsem já, moc mě těší, Šimone. Jsem moc ráda, že tě konečně můžu poznat."
" Potěšení je na mé straně."

Pořád si tu scénu přehrávám v hlavě. Stisknutí ruky. Pohled do očí. Přátelský úsměv… Ne teď už to vidím. Dlouhé stisknutí ruky. Dlouhý pohled do očí a ten tvůj známý, nesmělý úsměv, kdy jen těžko skrýváš červenání.
Šahám na kliku. Cvakne. Otevřu dveře a …
Potěšení bylo na tvé straně? Opravdu? Hade…!

Píše ti mé srdce

8. června 2012 v 2:49 | Mili
Víš, jaké to je cítit se jako ve tmě? Je to jako by situace, v které se nacházím, byla naprosto bezvýchodná a já stále tápala na jednom a to samém místě…pořád dokola jako v začarovaném kruhu, z kterého nemám nejmenší šanci se dostat.
Trhám tě pryč z mého srdce a dusím se vlastními slovy, které se ze mě hrnou v pošetilé touze říct, co vše mám na srdci, co všechno jsme udělali špatně, a že toho bylo víc než dost o tom už jsi se sám přesvědčil.
Je mi už vše jasné…vím proč to vše skončilo. Protože jsi až příliš kreativní a stvořil sis své vlastní mistrovské dílo, jenže já nejsem papír, který si můžeš nalinkovat podle svého, proto jsem neodpovídala tvé představě onoho mistrovského díla. Nechápej mě špatně nechci být nevděčná, pravděpodobně to zní zvláštně, ale je to tak…když jsem tvé falešné city prokoukla, dostal si mě do situace, kdy jsi mě přinutil předstírat: vše byla jen má role, moje láska, moje touha, moje vášeň. Oplácela jsem ti stejnou mincí. Herecký výkon na jedničku.
V tvém perfektním úsměvu byla prasklina a já jí objevila, i když si se jí snažil tak moc skrýt. Jenže, některé věci neskryješ, ať se snažíš sebe víc.
Ano to je bilance naší lásky dal jsi mi lekci, která je k nezaplacení, teď už vím, že se můžu spoléhat jen sama na sebe, zlomil jsi mi srdce vím, že si to neuvědomuješ, protože to neudělalo žádný zvuk, který by ti nějak napověděl, přála bych si abys mohl vidět, jak vypadám uvnitř. Jak moc jsi mě rozbil.
Víš je to asi takový pocit, jako když zakopneš a padáš a kolem tebe není nic, čeho by ses mohl chytit. Jenže bezpečné místo pro pád neexistuje a proto to tak bolí.
Láska na bodu mrazu, co může být horšího, jako by vše kolem nás zamrzlo, city, upřímnost, nadšení. Postavili jsme si zdi lásky a já ti slíbila, že je nikdy nezbourám, dokud nebudu vědět, že je to správné a ten čas nastal dřív, než jsme si oba mysleli, zdá se to být až příliš kruté než aby to byla pravda. Ale je to tak. Už nezbylo nic. Jenom ticho. Nemám ráda ticho, protože křičí pravdu a křičí ji na všechny strany, tak potichu až to rve uši.
Když si ještě naposledy vzpomenu, že jsem visela na každém tvém slově a jako hlupák jsem si myslela, že mluvíš pravdu, musím se sama sobě smát. Říkával jsi mi "můj anděli" a já dnes už vím, že to byla jen hra. Děkuji za to prozření, děkuji za tvůj falešný smích, děkuji za vše, protože dřív jsem se s beznadějí v hlase ptala, kam mám běžet, abych utekla sama sobě? A díky tobě jsem zjistila, že nemusím utíkat vůbec nikam. Našla jsem svoji vnitřní sílu a zjistila jsem, že jsem mnohem silnější než si všichni myslí.

Zakázané ovoce

28. října 2011 v 3:06 | Mili
Zdravím všechny své čtenáře:-)Jelikož je zítra státní svátek a mě nečekají žádné školní povinnosti, zasedla jsem za svůj notebook a zťukla další povídku. Tentokrát je o něco delší než je v mém zvyku. Takže pochopím když si jí nikdo v dnešním uspěchaném světě nepřečte:-):-)
Každopádně je to spíš takový holčičí čtení, tedy alespoň mi to tak připadá..což opět není zrovna můj styl-> na nějaké dívčí romány s pohádkovými konci a s princi na bílých koních si totiž vážně nepotrpím:-):-)Ale tento druh tématu(lzakázané ovoce) mě baví, takže se mi napsalo strašně rychle a od ruky. .. snad se najde někdo komu se bude též líbit:-):-):-) a ještě jednou se omlouvám za to, že je to tak dlouhý a pro mnohé třeba i kýčovitý, ale mě to jinak nedalo :-).........:-P:-P♥♥♥

Do učebny jsem opět vstoupila s obrovskou a pracně skrývanou nervozitou. Posadila jsem se na své obvyklé místo a vyčkávala. Dnes se zpozdil déle, než je u něj známo. Vytáhla jsem tedy zrcátko, rukou jsem zajela do vlasů za účelem trochu je načechrat, našpulila rty alá Merylin Monroe a přejela je leskem. Zrovna jsem lahvičku uzavírala, když se otevřely dveře a on vstoupil. Trhla jsem s sebou a zákon schválnosti se mě opět držel jako klíště. Upustila jsem na zem onu věcičku vyrábějící na mých rtech mokrý vzhled. Chtěla jsem se pro ni sehnout, jenže byl rychlejší.
Znáte ten klasický filmový kýč, kdy do sebe hlavní protagonisté jakoby omylem strčí a herečce spadnou na zem knihy, které třímala v ruce, oba se sehnou a ve stejnou chvíli se střetnou očima? Kolikrát jsem se těmto scénám udivovala, protože jsou tak neuvěřitelně průhledné až svádějí ke smíchu. Jenže tentokrát mě smích přešel, podíval se na mě svýma čokoládově hnědýma očima a beze slova mi zatoulanou věcičku podal. Vykoktala jsem ze sebe, něco vzdáleně podobného slovu děkuju, spíše to znělo jako zvuk, kterým se mimozemšťan E. T. snažil promlouvat k pozemským lidem. Přešel to jen s tím svým šibalským úsměvem, při kterém povytáhne jedno obočí a kterým mě dostává naprosto do kolen. Nechci ani pomyslet na to, co si o mě říká. Nejspíš vůbec nechápe jak někdo jako já může navštěvovat jeho třídu, natož tuto univerzitu. Zhluboka jsem se nadechla a sama sebe ujistila, že se musím začít ovládat.

Život poutník

10. září 2011 v 23:44 | Mili
Když jsem se narodila, první koho jsem viděla, byl "ON". Usmál se na mě, naklonil se ke mně a zašeptal: Dnes je první den zbytku tvého života. Ale neboj se, já budu stát stále při tobě, v dobrém i ve zlém. Budu tvůj nejlepší přítel. Natáhl ke mně svoji ruku a pronesl: Jmenuji se Život, těší mě.
A tak jsem hned po narození získala nejlepšího přítele a začal se odvíjet můj příběh, pomalu jako se odvíjí tenká nitka z vřeténka, ale co bylo nejdůležitější, že jsem se nemusela ničeho bát, protože mi slíbil, že bude stále se mnou.
Jenže to, co sliboval, příliš brzy začal měnit. Pravda, na začátku se mnou ruku v ruce kráčel po mé nové cestě životem. Všechno pro mě bylo ještě stále tajůplné a nepoznané. Ale on mi ve všem pomáhal, ukazoval mi, co je dobré a na co si dát pozor. Byl to můj nejlepší přítel, byl to můj Život.
Jednoho dne mi řekl, že se musí na chvíli vzdálit, ale ať se nebojím, že se hned vrátí. Zeptala jsem se, co to pro mě znamená, že nebude blízko mě a on se zvláštním výrazem v očích odpověděl, že to sama poznám.
A poznala jsem, můj život byl po jeho odchodu celý temný, nemohla jsem se z ničeho radovat, byla jsem strašně slabá. Snažila jsem se být silná a třeba se alespoň na pár vteřin smát, ale když je člověk nešťastný bolí ho i smích.
Poté se opět vrátil a mě bylo lépe, zase to byl onen Život, kterého jsem tenkrát poznala. Byl na mě hodný a já měla zase miliony důvodů k radosti. Nikdy mi však nechtěl říct, kam tenkrát odešel. Jen mi stále dokola vyprávěl jaký to je pocit být svobodný. Slovo svoboda bylo jeho stále opakovaným výrazem, až mi těch sedm písmenek začalo nahánět hrůzu. Moc dobře jsem totiž věděla, co by to znamenalo, kdyby se mě Život pokusil opustit nadobro. Po čase opět zatoužil po cestě daleko ode mě a vše se vrátilo, vše moc bolelo. Do tmy jsem volala stále jeho jméno a prosila ho, aby se zase vrátil a aby mi bylo zase dobře.
"Ty pláčeš?" Zeptal se mě po jednom ze svého návratu.
"Ano pláču, protože slzy mi pomáhají snášet tu bolest a prázdnotu, kterou ve mně zanecháváš! Jsi na mě zlý, víš o tom?"
"Já ale nejsem zlý, jsem jenom Život, je to můj úděl, nemůžu být stále jen hodný a stát při tobě."
Ale vždyť přesně tohle jsi mi sliboval, copak jsi mi lhal?"
"Nelhal jsem ti, jen jsem si uvědomil, že by to nebylo dobré, nemohla bys pak správně uvažovat, vždyť bys neměla ucelené základní hodnoty. Představ si, že bych na tebe byl stále hodný a ty měla vše, co bys chtěla. Byla bys nejšťastnější osoba na světě a okolo tebe by prošel plačící člověk. Uměla bys s ním soucítit, kdybys neznala, jaké to je být sama smutná?"Ano dokázala bych to"
"Ne to si jenom myslíš a navíc není mou povinnosti stát stále při tobě. Teď chci zkusit něco nového, zachutnala mi svoboda"
"Ale vždycky když odejdeš tak je mi velice špatně. Jsi jako pilulka, ale místo toho abys mi udělal lépe, děláš mě nemocnou a musím ležet v té chladné bílé místnosti napojená na všechny přístroje, které vykonavají práci, kterou bys měl správně dělat ty. Nemůžeš mě pořád takhle opouštět."
"Můžu a taky to právě udělám, uvidíme se za pár dní"
A po této větě jsem pochopila, že Život je jedno dlouhé zranění, které zřídka kdy přestává bolet a možná se ani nikdy nezahojí, byla jsem zlomená v agónii bolesti a zklamání, ale to neznamenalo, že bych se tomu musela podřídit. A tak jsem sebrala i ty poslední zbytky sil, co mi zbývaly, a řekla jsem si, že vyzvu Život na souboj. Buď já, nebo on. Vykopala jsem si cestu ven z beznaděje.
Bojovala jsem vlastní krví i ohněm. Za pomoci plamenů, které spálily tvoje vlídná a tak lživá slova můj milý Živote,!
Teď stojíme proti sobě v prostorném ringu. On se na mě kouká s nevěřícností ve tváři a já ho obdarovávám pohledem, který říká, že se mu jen, tak nevzdám. Pokouším se schovat svůj strach, ale některé věci nejdou skrýt. Musí to vidět v mých očích.
Živote, můžeš se snažit si vzít všechno, co mám, můžeš se snažit, zničit všechno, čím jsem. Celou dobu ses ke mně choval jako bych byla ze skla, snažil ses mě roztříštit na milion malinkatých střípků, A koukni, jsem pořád tady!
Okolo skanduje obecenstvo a vyvolává: Poper se svým životem, poper se s ním a nevzdávej to! A víš, co je na tom nejlepší Živote? Už vedu 1:0, protože mám bod za to, že jsem se nevzdala.
Za chvíli vstoupí do ringu osoba, která nad hlavou zvedne tabulku, na které je napsáno 2. kolo a oba víme, že souboj začíná.

Už nejsem tvá princezna

20. srpna 2011 v 14:40 | Mili
Podívala jsem se na postel, kde si včerejší noc spokojeně snil můj princ. Osoba mě nejdůležitější, kterou jsem bezmezně a vroucně milovala. Ano, byl jsi to ty.
Vypadal jsi tak nevinně, měl jsi šibalský úsměv na tváři, muselo se ti něco pěkného zdát. Nedokázala jsem usnout, proto jsem jen tiše seděla a sledovala ten živoucí poklad, který mě naplňoval tím nádherným pocitem štěstí. Lehce jsem tě pohladila po vlasech. Po těch tvých zlatavých vláskách, kterými tak moc připomínáš andílka. Mého andílka.
Probudilo tě to. Otevřel jsi oči.
Usmál ses na mě, pohladil jsi mě a popřál dobrou noc. Jenže to bylo včera, v tu chvíli jsem ještě nevěděla, co mi skutečně chceš říct. Nevěděla jsem, že mi hodláš zlomit srdce.
Dnes už to vím, přišel jsi s vážným výrazem, podíval ses mi do očí a řekl tu nejbolestivější větu, jakou jsem si mohla představit. "Opouštím tě".
Nechápala jsem to. Z očí se mi začly drát slzy, koukal jsi na mě snad s nehranou lítostí, snad ti mě bylo vážně líto. Ptala jsem se proč? Proč už nejsem tvá princezna? Neodpověděl jsi, naposledy jsi mě pohladil po vlasech a řekl "sbohem".
Zabouchly se za tebou dveře a já propukla v nezastavitelný a spalující pláč. Cítila jsem, jak se mi spalují všechny vnitřnosti v těle, nemohla jsem to vydržet. Byla to tak nesnesitelná bolest. Držela jsem v rukách naši fotku. Smáli jsme se na ní. Čím déle jsem koukala na to štěstí zasklené v rámečku, tím víc jsem se zajíkala hořkými slzami, které se nekontrolovatelně hrnuly z mých smutkem unavených očí.
Potřebovala jsem se té bolesti zbavit. Postavila jsem se na rozklepané nohy a běžela do koupelny. Tam totiž bylo vše potřebné k tomu, abych tu urputnou bolest utišila. Jako smyslů zbavená jsem doklopýtala k umyvadlu, otevřela jsem přihrádku a vyndala nůžky.
Rozevřela jsem je zatímco jsem stále polykala hořké slzy a ostřejší konec jsem přiložila k hraně zápěstí a s výkřikem bolesti prudce trhla. Kůže se okamžitě rozevřela v masitou prohlubeň, z které začal vytékat karmínově červený pramen krve. Jenže to nestačilo musela jsem pokračovat. Víš, každá rána na mém zapěstí značila každou tvou lež, které jsem uvěřila. Když už jsem pod nánosem červené barvy neviděla kousek neposkvrněné kůže, řekla jsem si, že je čas. Teď to všechno skončím, už mi nikdo nikdy neublíží tak, jako si ublížil ty mě.
Naposledy jsem přiložila čepel nůžek k zápěstí tentokrát takovou silou, abych si byla jistá, že zajistí můj skon. Ležela jsem na zemi, kolem mě byly červeně zbarvené, jindy bíle dlaždice, koukala jsem se na svou znetvořenou ruku a chtěla plakat, jenže už jsem neměla sílu, vydávala jsem ze sebe jen bezmocné zvuky. Slyšíš to ? To je má bolest lásko! A ty jsi ta temná zkáza, která mi ji způsobila! Zabil jsi anděla naší čisté lásky a já přitom tak moc milovala jeho vroucný smích a šum jeho křídel. Náš anděl lásky padl na zem, chvíli ještě kvůli mě bojoval, snažil se vzlétnout, ale tys mu bez slitování přišlápl jeho křehká křídla, a znova jsem uslyšela tvá poslední slova"opouštím tě".

Cítila jsem chlad, prostupoval mým nebohým tělem a já začala panikařit. Vždyť já přece ještě nejsem připravená zemřít! Začala jsem křičet o pomoc jenže mě nikdo nemohl slyšet. Strhla jsem z věšáku ručník a přitlačila na ránu. Držela jsem ho vší silou než jsem zjistila, že jsem krvácení zastavila. Začala se mi vracet barva a já si uvědomila jednu věc.Musela jsem se podívat smrti do očí, abych zjistila, že za tohle mi nestojíš, a že chci stále žít!!!!!!
A víš, co "lásko"? Já už nechci být tvá princezna!

copyright mého blogu http://sistersky.blog.cz/ ->Mili©

Prozření aneb jak děvčátko přišlo o iluze

16. srpna 2011 v 5:21 | Mili
Žilo,bylo jedno malé děvčátko.Na svět se dívalo pomněkově modrýma očičkama a s tou sladkou dětskou naivitou, kterou dětem všichni závidějí.Ano, ona dětská nezkaženost a čistota dělala z děvčátka tu radostnou a šťastnou holčičku, která věřila v princezny, víly a prince na bílém koni.
Děvčátko povyrostlo a začalo vnímat svět kolem sebe, ale stále bylo ještě tak nezkušené, že spoustu věcí kolem sebe nechápalo.
,,Proč potkává lidí, kteří pláčou i když si předtím nerozbili koleno?"
,,Proč se někdy tatínek s maminkou hádají i když jí neustále říkájí, že se mají moc rádi a že mají rádi i svou holčičku?"
,,Proč se s ní chlapeček na pískovišti nechtěl podělit o své hračky?,,
Děvčátko přestávalo snít, pomalu se probouzelo a začalo se bát toho všeho zlého kolem ní.

Ale pořád před tím vším měla kam utéct.
Pokaždé když šla večer ulehnout do své postýlky, schoulila se v náručí svého tatínka.Byl to její hrdina, v jeho náruči se cítila tak krásně a v bezpečí. To on ji chránil před tím velkým a krutým světem, který na ni čekal tam venku. Vždycky než děvčátko usnulo, pomyslelo na to, jaké má štěstí, že jí tatínek nikdy neopustí.
Jenže jednoho dne děvčátko dospělo a její dětský svět se jí rozbil na malinkaté kousíčky, které ji padaly do dlaní a proklouzávaly mezi jejími prsty.Při každém setkání s kůží působily bolestivé ranky. Některé byly jen malinké, na ty stačila pouze náplast a rána se zahojila. Jenže mezi těmi všemi střípky se našly i střepy veliké a velmi ostré, které způsobily hluboké rány, které bolely ještě dlouho poté, co po nich kůži zacelily jizvičky.
Dnes už děvčátko ví, že její tatínek není hrdina, jinak by přece neopustil ani ji ani její maminku.
Dnes už také ví, že existují milióny důvodů proč lidé na světě pláčou aniž by měli nějaké viditelné šrámy, stačí totiž šrámy na jejich srdci, ty sice nejsou vidět, ale o to více bolí.
Dokonce už pochopila, proč ji tenkrát chlapeček nepůjčil své hračky. Zjistila totiž, že existují lidé sobečtí, lakomí a zlí. Chtěla by život vidět zase těma dětskýma, nevinnýma očičkama, ale ví, že to nejde. Nyní je už dospělá a musi jít dál. Musí stárnout a získavat každým novým dnem i nové zkušenosti.
ALE ONA TO ZVLÁDNE!! PROTOŽE S KAŽDÝM DALŠÍM DNEM JEJÍHO ŽIVOTA JE STÁLE SILNĚJŠÍ a SILNĚJŠÍ......

 
 

Reklama