Píše ti mé srdce

8. června 2012 v 2:49 | Mili |  Moje výplody fantazie
Víš, jaké to je cítit se jako ve tmě? Je to jako by situace, v které se nacházím, byla naprosto bezvýchodná a já stále tápala na jednom a to samém místě…pořád dokola jako v začarovaném kruhu, z kterého nemám nejmenší šanci se dostat.
Trhám tě pryč z mého srdce a dusím se vlastními slovy, které se ze mě hrnou v pošetilé touze říct, co vše mám na srdci, co všechno jsme udělali špatně, a že toho bylo víc než dost o tom už jsi se sám přesvědčil.
Je mi už vše jasné…vím proč to vše skončilo. Protože jsi až příliš kreativní a stvořil sis své vlastní mistrovské dílo, jenže já nejsem papír, který si můžeš nalinkovat podle svého, proto jsem neodpovídala tvé představě onoho mistrovského díla. Nechápej mě špatně nechci být nevděčná, pravděpodobně to zní zvláštně, ale je to tak…když jsem tvé falešné city prokoukla, dostal si mě do situace, kdy jsi mě přinutil předstírat: vše byla jen má role, moje láska, moje touha, moje vášeň. Oplácela jsem ti stejnou mincí. Herecký výkon na jedničku.
V tvém perfektním úsměvu byla prasklina a já jí objevila, i když si se jí snažil tak moc skrýt. Jenže, některé věci neskryješ, ať se snažíš sebe víc.
Ano to je bilance naší lásky dal jsi mi lekci, která je k nezaplacení, teď už vím, že se můžu spoléhat jen sama na sebe, zlomil jsi mi srdce vím, že si to neuvědomuješ, protože to neudělalo žádný zvuk, který by ti nějak napověděl, přála bych si abys mohl vidět, jak vypadám uvnitř. Jak moc jsi mě rozbil.
Víš je to asi takový pocit, jako když zakopneš a padáš a kolem tebe není nic, čeho by ses mohl chytit. Jenže bezpečné místo pro pád neexistuje a proto to tak bolí.
Láska na bodu mrazu, co může být horšího, jako by vše kolem nás zamrzlo, city, upřímnost, nadšení. Postavili jsme si zdi lásky a já ti slíbila, že je nikdy nezbourám, dokud nebudu vědět, že je to správné a ten čas nastal dřív, než jsme si oba mysleli, zdá se to být až příliš kruté než aby to byla pravda. Ale je to tak. Už nezbylo nic. Jenom ticho. Nemám ráda ticho, protože křičí pravdu a křičí ji na všechny strany, tak potichu až to rve uši.
Když si ještě naposledy vzpomenu, že jsem visela na každém tvém slově a jako hlupák jsem si myslela, že mluvíš pravdu, musím se sama sobě smát. Říkával jsi mi "můj anděli" a já dnes už vím, že to byla jen hra. Děkuji za to prozření, děkuji za tvůj falešný smích, děkuji za vše, protože dřív jsem se s beznadějí v hlase ptala, kam mám běžet, abych utekla sama sobě? A díky tobě jsem zjistila, že nemusím utíkat vůbec nikam. Našla jsem svoji vnitřní sílu a zjistila jsem, že jsem mnohem silnější než si všichni myslí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama