Červen 2012

Hřát si na prsou hada

24. června 2012 v 21:34 | Mili |  Moje výplody fantazie
Po dlouhé době přicházím s dalším výplodem mé fantazie...tudíž s další povídkou. A jelikož stále platí, že nejproduktivnější jsem během hluboké tmy, tak tato povídka vznikla někdy kolem půl třetí v noci a nyní Vám toto dílko představuji:-). Tak snad se bude alespoň trošku líbit:-)

Seděla u stolu. V ruce držela zrcátko a snažila se upravit svůj, již tak dokonalý obličej. Soustředila se. Vedla tenkou linku kolem očí a kousala se přitom jemně do rtů. Dodnes si do posledního detailu pamatuji, jak u toho vypadala.
Miloval jsem ten její soustředěný výraz. Tenkrát jsem byl skálopevně přesvědčený, že kdyby pod našimi okny začaly jezdit tanky, ona si toho ani nevšimne. Pramínky blonďatých vlasů jí padaly do čela. Nervózně se je snažila odhrnout na stranu. Byla u toho tak roztomilá a ještě víc, když se začala mračit, protože jí ty neposedné pramínky kazily její snahy o perfektní výsledek. Zbožňoval jsem tu její malinkou vrásku, která se jí vždycky udělala uprostřed čela, když se jí něco nelíbilo. Jako by to všechno bylo včera. Stále si pamatuji náš rozhovor před tím, než jsem jí poprvé představil… JEHO.
"Lásko, co víc na sobě chceš ještě vylepšovat? Jsi dokonalá. Přijdeme pozdě."
"Ještě chvilku vydrž. Chci vypadat trochu k světu, aby se mě nelekl hned mezi dveřmi."
"Tebe by se nelekl nikdo, zlato, protože jsi krásná. Ale kdybych věděl, že ta naše malá dohoda, že tě nejlepšímu kamarádovi představím, až si budeme jisti, že je to mezi námi dvěma vážný, způsobí tvoji tří hodinou přípravu, představil bych ti Šimona už první den, co jsme se potkali."
"Ne, ne, ne. Jsem stoprocentně přesvědčená, že až teď je ta nejideálnější doba začít mě seznamovat s tvými přáteli."
"A co když se ti nebudou líbit?"
"Tak to se pak nedá nic dělat a budu se muset naučit mít je ráda, protože tě miluju. A navíc podle toho, co mi o Šimonovi vyprávíš, vypadá jako fajn kluk."
Fajn kluk, fajn kluk, fajn kluk. Kdybych to jen malinko tušil. Jenže tenkrát jsem ti v blažené nevědomosti odpověděl větou, která mi dnes, tak hořkne na jazyku.
"Je to ten nejlepší kamarád ze všech, takže se ti stoprocentně líbit bude. Nemůže se dočkat toho, až tě konečně pozná. A já se nemůžu dočkat toho, až vás představím a budeme konečně moct společně podnikat spoustu bláznivých akcí, na které jsme se Šimonem specialisté."
"Neboj se o těchto vašich akcičkách, už jsem taky hodně slyšela. A ze všech stran. Nedávno se mě naše zvědavá sousedka ptala, co to bylo za dva blázny, co tancovali pod jejími okny tango s růží v puse. Musela jsem dělat, že nemám ponětí o čem mluví. Ale asi mi to moc nevěřila, protože odešla se slovy, co je to dneska za mládež, která neví, co chce. Jednou má holku, po druhé kluka. Myslela jsi, že jste gayové, ty truhlíku."
"To je jen setina toho, co všechno dokážem vymyslet a teď už budeš toho všeho součástí i ty."
"No panečku, to abych se rozloučila se svou reputací sladké a slušné holky."
"Už se na to, tak moc těším, lásko."
A zase ten obraz, vejdu dovnitř a už od předsíně je mi jasné, co uvidím. Slyším tebe. Slyším i JEHO. Ale ještě nevidím JEHO tvář. Slyším jenom ty hlasy. Hluboké vzdechy. Šahám na kliku. Cvakne. Otevřu dveře a…
Fajn kluk, fajn kluk, fajn kluk…
"Lásko, když si budeš kousat nehty, moc parády nenaděláš."
"Jsem nervózní."
"Proč? Nemáš jediný důvod. Šimon o tobě ví skoro vše, zná tě z fotek, z vyprávění. Nemáš se čeho bát."
"Dobře budu ti věřit. Miluju tě, Kristiáne."
Prý miluju tě, Kristiáne. Možná si jen tenkrát zapomněla dodat, že to slovo má určitou délku trvanlivosti a hlavně to, že za chvíli změní adresáta. Dneska, to říkáš JEMU, že je to tak? Bože, stále ten obraz před očima. Chci ho vymazat z paměti.
Šahám na kliku. Cvakne. Otevřu dveře a …
"Já tebe víc."
"Á támhle jde, pojď zlato."
"Ahoj lidi, no konečně. Ty musíš být ta dokonalá a krásná Sandra, o které mi bylo neustále vyprávěno. Vyvolená našeho Kristíka, že?"
"Ano, to jsem já, moc mě těší, Šimone. Jsem moc ráda, že tě konečně můžu poznat."
" Potěšení je na mé straně."

Pořád si tu scénu přehrávám v hlavě. Stisknutí ruky. Pohled do očí. Přátelský úsměv… Ne teď už to vidím. Dlouhé stisknutí ruky. Dlouhý pohled do očí a ten tvůj známý, nesmělý úsměv, kdy jen těžko skrýváš červenání.
Šahám na kliku. Cvakne. Otevřu dveře a …
Potěšení bylo na tvé straně? Opravdu? Hade…!

Jedno všední ráno

11. června 2012 v 12:53 | Mili |  Téma týdne na blogu.cz
Nekřesťanská hodina 7:00 a budík zvoní na poplach. Moje ruka se snaží natáhnout, s co nejmenší námahou po čudlíku na vypnutí a já začínám závidět Saxaně, protože ať chci nebo ne moje ruka víc protáhnout nejde. Tudíž mi nezbývá nic jiného než se vykopat z postele a dobelhat se k vypínači, který má budík jednou pro vždy umlčet. Zatímco se blížím k budíku stylem lenochoda, ten chudák plechovej může být rád, že nemá uši, protože tolik nehezkých pojmenování, kterými svůj budík čestuji, málokdo slyšel během jedné věty. První ranní akce za mnou a já se můžu protáhnout a ospale zívnout, tak, že by i řev lva v divoké Africe byl oproti mému nazván amatérským. Poté musím samozřejmě zhodnotit počasí za okny. A pokud venku neprobíhá zrovna plískanice, kterou by mohli závidět i filmaři, kteří se snaží natočit dokument o živelných pohromách, mohu přejít na ranní fázi číslo dvě.
A tak se vydávám napříč kruté pravdě, která mě děsí, už když jdu předešlou noc spát. Ta věc, která mě čeká v tuto chvíli je, rozumějte mi, velmi těžká, mnohdy mám obavy, že vícekrát tento proces už nezvládnu, ale přesto v sobě každé ráno najdu odvahu a podívám se na onu věc, která pro jistotu zdravého zraku neměla být nikdy vyrobena-zrcadlo. Ano, přichází fáze: "Udělej ze sebe člověka, ať u tebe na cestě do školy nezastaví odchytové auto s domněnkou, že konečně našli toho orangutana, co jim utekl ze zoologické zahrady".

Akce "kráska"začíná. Otevřu skříňku, kde uvidím malou plastovou krabičku a nevěřím vlastním očím, když si čtu, co všechno tento výrobek slibuje. Jsem celá nedočkavá hlavně z příslibu, že i kdybych náhodou byla 24 hodin vzhůru, budu vypadat neodolatelně a svěže, jako bych celou noc spala, jako spokojené nemluvně. Naberu si bohatě onu zázračnou hmotu do dlaní a rozetřu po obličeji. S napětím v očích sleduji v odraze, jak se začnou plnit sliby vypsané na kelímku. Chvíli se nic neděje, kruhy pod očima nemizí. Znovu zkontroluji krabičku ze všech stran zda-li na ní není napsané něco ve smyslu: účinky se dostaví až za pár minut, nebo 0,0001% z testovaných žen nezaznamenalo žádné změny, ale nic takového nenajdu. I přes tento "malý" zádrhel se nevzdávám a pokračuji ve zkrášlovacím procesu.

Když už jsem nezískala pleť snů, vrhnu se na očka. Pročešu řasy kartáčkem namočený v černé barvě a začínám počítat, v reklamě mi totiž jedna ze zoufalých manželek slibuje, že budu mít svůdný pohled a řasy budu počítat po miliónech. Ale ať se snažím, jak se snažím, můj pohled vypadá spíše jako by mi do očí právě vletěla moucha a já se ji vehementním mrkáním snažím vyprostit z mé oční bulvy, která rozhodně není žádným dočasným příbytkem pro nikoho z hmyzí říše. Nehledě na to, že už jsem se lehce začala strachovat toho, že než napočítám do miliónu ujede mi autobus a já nedorazím včas do školy. Ale k mé smůle se nic takového nestane, protože stačí napočítat zhruba do 50 a je hotovo, takže zázrak se opět nekonal. Takže jediný, kdo je tu nakonec zoufalý jsem já.

Tudíž mi nezbývá nic jiného než se snažit napovrch projevit alespoň tu moji vnitřní krásu. Říká se to tak nějak ne? Ostatně například mého profesora matematiky stejně asi víc bude zajímat jak vypočítám matematický příklad, v kterém jsou většinou přítomny všechny písmenka z abecedy a číslice nikde žádná, takže ani nevadí, že jsem se nijak neprocvičila v počítání do miliónu.
Takže ranní, marný, zkrášlovací proces za mnou a já vyrážím po dlouhém boji se svým nijak nevylepšeným obličejem do školy a pro sichr půjdu raději těmi nejtemnějšími uličkami (člověk nikdy neví, to odchytové auto může číhat opravdu kdekoliv): - ).

Pro nás snílky

8. června 2012 v 2:51 | Mili |  Moudra..citáty..

Píše ti mé srdce

8. června 2012 v 2:49 | Mili |  Moje výplody fantazie
Víš, jaké to je cítit se jako ve tmě? Je to jako by situace, v které se nacházím, byla naprosto bezvýchodná a já stále tápala na jednom a to samém místě…pořád dokola jako v začarovaném kruhu, z kterého nemám nejmenší šanci se dostat.
Trhám tě pryč z mého srdce a dusím se vlastními slovy, které se ze mě hrnou v pošetilé touze říct, co vše mám na srdci, co všechno jsme udělali špatně, a že toho bylo víc než dost o tom už jsi se sám přesvědčil.
Je mi už vše jasné…vím proč to vše skončilo. Protože jsi až příliš kreativní a stvořil sis své vlastní mistrovské dílo, jenže já nejsem papír, který si můžeš nalinkovat podle svého, proto jsem neodpovídala tvé představě onoho mistrovského díla. Nechápej mě špatně nechci být nevděčná, pravděpodobně to zní zvláštně, ale je to tak…když jsem tvé falešné city prokoukla, dostal si mě do situace, kdy jsi mě přinutil předstírat: vše byla jen má role, moje láska, moje touha, moje vášeň. Oplácela jsem ti stejnou mincí. Herecký výkon na jedničku.
V tvém perfektním úsměvu byla prasklina a já jí objevila, i když si se jí snažil tak moc skrýt. Jenže, některé věci neskryješ, ať se snažíš sebe víc.
Ano to je bilance naší lásky dal jsi mi lekci, která je k nezaplacení, teď už vím, že se můžu spoléhat jen sama na sebe, zlomil jsi mi srdce vím, že si to neuvědomuješ, protože to neudělalo žádný zvuk, který by ti nějak napověděl, přála bych si abys mohl vidět, jak vypadám uvnitř. Jak moc jsi mě rozbil.
Víš je to asi takový pocit, jako když zakopneš a padáš a kolem tebe není nic, čeho by ses mohl chytit. Jenže bezpečné místo pro pád neexistuje a proto to tak bolí.
Láska na bodu mrazu, co může být horšího, jako by vše kolem nás zamrzlo, city, upřímnost, nadšení. Postavili jsme si zdi lásky a já ti slíbila, že je nikdy nezbourám, dokud nebudu vědět, že je to správné a ten čas nastal dřív, než jsme si oba mysleli, zdá se to být až příliš kruté než aby to byla pravda. Ale je to tak. Už nezbylo nic. Jenom ticho. Nemám ráda ticho, protože křičí pravdu a křičí ji na všechny strany, tak potichu až to rve uši.
Když si ještě naposledy vzpomenu, že jsem visela na každém tvém slově a jako hlupák jsem si myslela, že mluvíš pravdu, musím se sama sobě smát. Říkával jsi mi "můj anděli" a já dnes už vím, že to byla jen hra. Děkuji za to prozření, děkuji za tvůj falešný smích, děkuji za vše, protože dřív jsem se s beznadějí v hlase ptala, kam mám běžet, abych utekla sama sobě? A díky tobě jsem zjistila, že nemusím utíkat vůbec nikam. Našla jsem svoji vnitřní sílu a zjistila jsem, že jsem mnohem silnější než si všichni myslí.