Září 2011

Rosemary má děťátko- psychologický horor

29. září 2011 v 21:21 | Ira Levin |  Bibliotéka
Tak na začátek musím říct, že jak jsem si ke knize sedla, tak jsem četla a až s poslední stránkou jsem vykonala nějaký pohyb:-)Tudíž jsem knihu přečetla takzvaně na jeden dech. Během čtení jsem si myslela, že knížku zařadím mezi seznam mých oblíbených knížek, ale díky konci, který mě osobně docela zklamal se tak nestane, ale každopádně až do onoho konce byla kniha velmi napínavá, sugestivní a nutící čtenáře číst jedním dechem stále dál a dál, aby se mohl dozvědět jak to nakonec dopadne:-)

Než se dostanu přímo k popisu obsahu , zde část úryvku:(...) "Nevím jestli to víte, ale začátkem století neměl Banford nejlepší pověst."Poznal na nich, že o tom nic nevědí a pokračoval."Banford poskytoval přístřeší nejen takovým isadorám Duncanovým a Theodorům Dreiserům, ale i celé řadě dost pochybných existencí. Právě tam prováděly sestry Trenchovy své malé kuchařské experimenty a tam konal své večírky Keith Kennedy. Bydlel tam i Adrian Marcato. A zrovna tak Pearl Amesová."
"A kdo byly ty sestry Trenchovy?" Zeptal se Guy a Rosemary se připojila "A kdo to byl Adrian Marcato?" "Sestry Trenchovy byly na první pohled dvě nóbl viktoriánské paničky, které se občas oddávaly kanibalismu. Uvařily a snědly několik desítek, včetně jedné vlastní neteře."Rozkošné"řekl Guy. Hutch se obrátil na Rosemary."Adrian Marcato pěstoval černou magii. V devadesátých letech vyvolal poprask, když oznámil, že se mu podařilo vyčarovat živého satana. Ukázal lidem hrstku chlupů a pár ulámaných drápů a dost mu jich věřilo. Nastalo srocení a v vestibulu v Banfordu ho napadli a málem ubili."
"Ty si znás střílíš"řekla Rosemary."Mluvím naprosto vážně. Pár let nato začal řádit Keith Kennedy a ve dvacátých letech zel barák napůl prázdnotou."
"O Keithu Kennedym jsem slyšel, ale netušil jsem, že tam bydlel i Adrian Marcato."
"A ty setry"dodala Rosemary a zachvěla se.
(...)Ale snad v každém domě se tu a tam stane něco hrozného namítla Rosemary."Tu a tam"zdůraznil Hutch."Jde však o to, že v Banfordu se něco hrozného stává mnohem častěji než "tu a tam". A vyskytují se tam taky méně okázalé abnormality. Bylo tam například víc sebevražd než v jiných domech přibližně stejně velkých a stejně starých."(...)
Příběh se odehrává koncem šedesátých let dvacátého století v New Yorku. Novomanželé Rosemary a Guy se nastěhují do velkého bytu v Bamfordu -do starého velkého domu s temnou pověstí. Guy je začínající herec a Rosemary si ze všeho nejvíc přeje stát se matkou. Téměř ihned po jjich zabydlení v tomto domě se přihodí nehoda nájemnice Terry z vedlejšího bytu,s kterou se shodou okolností Rosemary zrovna spřátelila. Spáchá sebevraždu vyskočením z okna. Což Rosemary nemůže pochopit, protože když s ní mluvila naposledy vypadala jako velmi radostné děvče, které nic netrápí. Brzy po této události se Rosemary s Guyem spřátelí se sousedy Castevetovými, u kterých zesnulá dívka Terry bydlela.

Návštěvník:-)

27. září 2011 v 3:52 | Mili |  Diary

Tak přesně tento drobeček(dostal jméno Ignác:-)) nám se ségrou nedal dva dny spát:-)nevím jestli byl nějakej naprogramovanej či co, ale každé ráno(po dobu 2 dnů) přesně v sedm hodin začal metelit svýma křídlama o sklo okna...Ale ty rány, který tento zdánlivě maličký tvor dokázal vytvořit, to se jentak nevidělo...úplně poprvé jsem myslela, že se k nám někdo skrz okno chce vkrást a buší na okení tabuli(to víte moje bujná fantazie a kriminálky od rána do večera v televizi:D) :-)...Tudíž musela přijít akce "Motýl na svobodu":-) detaily radši vynechám jinak by mě ochránci zvířat zavřeli...ne dělám si legraci motýlkovi se nic nestalo a pokud to je šikovný a opatrný motýlek(a já mu věřím štramákovi) poletuje si po tom širém světě z květiny na květinu ještě dnes:-)...mimochodem tuhle fotku jsem si moc oblíbila:-)nejen, že je zde zvěčněna krása matky přírody, ale i krása mého domova a naše krásně umyté okno:D:D:D

Rozvrh,Škola, Anglina...

23. září 2011 v 1:53 | Mili |  Diary
Jsem šíleně, ale opravdu šíleně rozzuřená...jsem rozzuřenější než pralesní mužíček na louce!!!!!Jak už jsem se tu jednou zmínila vzala jsem si jako jediná z celé dřídy'(možná i téměř jediná ze všech druháků) nepovinně angličtinu...a to kvůli profesorovi, kterého jsem si velice oblíbila a od kterého jsem jako jediného konečně pochopila gramatiku. Když mi u zkoušky gratuloval ke známce(mimochodem byla to jednička:D:D) tak se semnou loučil se slovy, že doufá, že se zase uvidíme ve vyšší úrovni angličtiny....Onu vyšší úroveň angličtiny jsem si zapsala a co nezjistím??Zjistím to, že letos tuto úroveň pan profesor neučí!!!!!!!!!!!!!!!! No takže se budu muset přihlásit k nějakému jinému profesorovi(profesorce) a při mé smůle budu mít určitě štěstí na nějakou nerudnou osobu, co po mě bude chtít dialogy ve dvojici(to naprosto nesnáším)...A to na tom s ájinou nejsem úplně nejlíp...což o to, když mi někdo řekne napiš dvě strany A4 na jakékoliv téma z fleku dokážu anglicky vyšvyhnout třeba strany čtyři, ale jakmile na mě někdo anglicky vytasí nějakou otázku a vyžaduje po mě anglicky(pochopitelně)odpověď já se jaksi taksi v přeplněné třídě plných cizích lidí nedokážu soustředit a jsem rázem v koncích....Jestli někde onoho profesora potkám ať si mě nepřeje!!!!!:D

Jinak jsem úplně celá odvařená z mého rozvrhu..ve středu mám přednášku až do půl devátý večer, což znamená, že domů přijedu v půl desátý a hned druhý den mám cviko od 7 hodin(smrt), což znamená vstávat v pět ráno(dvojnásobná smrt)....
Docela dost mě ten druhý ročník děsí a už předem se bojím, že bude tak trochu nad mé síly:-( Hlavně už tam nezažiju tolik srandy jako v ročníku předešlém, protože z mojí party kamarádů, s kterou jsem zažívala slasti a strasti prvního ročníku jsem já jediná, kdo se dostal do druháku:-(a oni bohužel opakují první ročník...
Mám ještě posledních deset dní a pak to všechno začne:-(....

Ve svém vlastním tichu

20. září 2011 v 3:19 | Mili |  Téma týdne na blogu.cz
Tiše poslouchám své ideály, které se mi kradou do mých snů. Tiše poslouchám své naivní představy, které se snaží vytvářet můj svět podle mých snových představ. V tichosti poslouchám své představy, kterým by se ostatní jen smáli. V tichosti doufám a prosím. V tichosti křičím.

V hlavě ticho a prázdno, v určitý moment začíná všechno ztrácet smysl, propadám se do neznáma a nemám se čeho chytit. Všude jen tma a to zlověstné ticho. Svým realistickým myšlenkám uvazuji roubík kolem úst a nechci je nechat promluvit.
Jenže ony myšlenky, kterým jsem poručila, aby alespoň na chvíli ztichli, jsou tvrdohlavé a nepotřebují ústa k tomu aby se začaly ozývat, derou se na povrch a uvnitř vás křičí :"můžeš to změnit, nemusíš pořád jen snít.Vždyť je to v tvé moci. Vstaň, utři slzy a bojuj!"

Jenže proč bych to dělala? Vždyť už tolik let jsem na tomhle světě v pozici tichého pozorovatele, který sedí ve svém temném koutě a to, o co se snaží ze všeho nejvíce je být neviditelným. Vytvořila jsem si okolo sebe hradby, které mě měly chránit před nežádoucími bytostmi, před nevítanými nájezdníky, kteří se hnali za kořistí v podobě mého zraněného srdce a ztracených iluzí.
Často jsem přemýšlela nad tím, kdy nastává ten zlom, že se z nevinného a radostného děvčátka stane zajatec uvězněný ve svém ,vlastními představami vybudovaném, vězení.
Jedno vím jistě, tenhle zlom nastává v naprosté tichosti a nikým nezpozorován se tiše a pomaloučku vkrade do vašeho života, všechno zničí a způsobí zmatek.
Jenže někdy nestačí ani ty nejsilnější hradby, aby vás uchránily před ztrátou iluze a snových představ. Ničitelem mého opevnění jsem byla já sama. Nejprve jsem ignorovala své myšlenky, které mě tak povzbuzovali a neustále křičeli onu jednu a tu samou větu pořád dokola: "můžeš to změnit, nemusíš pořád jen snít.Vždyť je to ve tvé moci. Vstaň, utři slzy a bojuj!" měla jsem k nim odpor, nevěřila jsem jim, Jenže pak jsem si uvědomila, že mají pravdu. Zbořila jsem svoje imaginární hradby a zjistila jsem, že realita na mě čeká. A je na čase ji žít.
Jen už prosím žádné hluboké, černé a smutné ticho. Žádné hradby. Chci žít na té nejrušnější ulici, v nejhlučnějším městě, které najdu a s tím nejhlučnějším princem, kterého potkám. A jen někdy spolu budeme tiše sedět a i v tom největším tichu budeme oba dva slyšet, co ten druhý říká ♥

Osobnosti, kterých si vážím

16. září 2011 v 23:10 | Mili |  Něco málo o mě:-)
Mnozí si pod pojmem osobnost představí například herce, zpěváky, sportovce. Já pod slovem osobnost vidím lidskou bytost, která si právem zaslouží být nazývaná osobností s velkým "O" a takový lidé tu žili, žijí a doufám, že v budoucnu i žít budou…jsou to hrdinové, kteří se nebojí nastavit svůj život za život druhých.
Podrobněji bych chtěla napsat o třech lidech, kteří mě už několik let velice inspirují, jsou to moje nejoblíbenější OSOBNOSTI, kterých si nesmírně a hluboce vážím.

Prvním z nich je mnou hluboce uznávaný pan NICHOLAS WINTON.
Pro ty, kteří toto jméno neznají (a je to veliká škoda) tak pan Nicholas Winton je britský občan židovského původu, v období 2. světové války nezištně zachránil 669 českých dětí, které čekal transport a zachránil je tak před jistou smrtí. Tenkrát se psal se rok 1939, který se,jak všichni víme, navždy černě zapsal do dějin lidstva.
Bylo mu tehdy 27 let a pracoval v Anglii jako úředník londýnské burzy. Situaci v Německu měl dokonale zmapovanou a věděl, co bude okupace Československa znamenat pro Židy. Rozhodl se tedy jednat a začal pomáhat Britskému výboru pro uprchlíky. Jeho hrdinský čin měl jediný cíl. Dostat co nejvíce dětí do adoptivních rodin. Snažil se je dostat například do Švédska nebo do Spojeného království. Jak všichni víme, strach v této zlé sobě musel mít každý, ale pan Winton se zachoval statečně a skutečně jako hrdina!
Ale, co je na tomto pánovi to nejkouzelnější a já to na něm nikdy nepřestanu obdivovat je to, že to nikdy nikomu neřekl. Na světlo světa tato informace vyplula až poté, co jeho manželka našla dokumenty, které toto všechno dokazovali…kdyby je nenašla, možná bychom nikdy nevěděli, co pan Winton pro ty děti udělal. Právem tento muž, nese označení SKROMNÝ HRDINA, protože i přes tento obrovský čin, který sir Nicholas Winton vykonal, se chová, jakoby se nic nestalo. Rozhodně si, ale zaslouží obdiv nás všech. Můj obdiv a hlubokou úctu má stoprocentní. Je to člověk, který mě inspiroval svou skromností. A za to velice děkuji.
Jen jsem viděl, k čemu se schyluje, a udělal, co jsem mohl, abych pomohl.(N. Winton)

Mojí další osobností, kterou obdivuji je mnou velice milovaný spisovatel pan ARNOŠT LUSTIG.
Je to člověk, který mi díky svým knihám ukázal, jak to vypadalo během druhé světové války. Dokázal mě přimět prostřednictvím svých písmenek o této době přemýšlet a uvědomit si, čím vším si lidé v koncentračních táborech museli projít.
Jako dítě přežil krutosti páchané v koncentračním táboře v Osvětimi, a proto je v jeho knihách hlavním tématem holocaust, život lidí za zdí koncentračních táborů a ghett, které jsou často i jeho monografií.
I přes tyto všechny těžkosti, které jako malý chlapec zažil, se stal bezprostředním a milým člověkem, který zasvětil život osvětě o této kruté době, což ještě víc dává vyniknout jeho ohromné osobnosti. Pokud byste se mě zeptali, s jakým spisovatelem, bych se chtěla ve svém životě setkat, byl by to právě pan Lustig, jen je škoda, že nás nedávno navždy opustil a doufám, že se má tam nahoře v pisatelském nebíčku moc krásně.
Čas je naštěstí i naneštěstí pro všechny lidi stejný.(A. Lustig)

Zápis

15. září 2011 v 14:55 | Mili |  Diary
Tak jsem se dnes stala oficiálně studentkou druhého ročníku na naší vysoké škole. Povím vám, že jsem se na tento den těšila jak na Ježíška, ale po zapsání všech předmětů a poznámek důležitých pro náš ročník se moje natěšenost změnila v krvelačný přízrak, který se mě od 3. října(kdy nám začína výuka) bude snažit den, co den zabííííít:-)
Co mě pobavilo nejvíc bylo zjištění, že ze všech lidí přítomných v posluchárně si nepovinně (zdůrazňuji NEPOVINNĚ!) cizí jazyk vybrala pouze jedna jediná osoba(asi nějakej šprt)-> no dobře byla jsem to já:D....
Když já na zkoušce svému profesorovi slíbila, že když se dostanu do druháku, tak že se opět uvidíme v jeho skupině, kterou učí...a sliby se mají plnit no né???:-)Takže k tý hordě předmětů, která mě čeká + ty které přetahuji z letošního roku, jsem si to navršila ještě o nepovinnou angličtinu...no jsem zvědavá jak to všechno zvládnu:-)
Však úplně nejlepší je pro mě zjištění, že na předmět se zajímavým názvem Akvakultura budu muset jezdit na blokové cvičení až do Jevan...Vím já snad, kde se Jevany nacházej???Mimochodem popis cesty z ní takto: Autobusem přijedete do Jevan projdete obec, poté odbočíte směrem k rybníku a tam najdete farmu s naší stanicí..No velmi děkuji z toho jsem určitě moudrá jak panda na lodi...Já jakožto osoba, která cestování opravdu nesnáší a mám vytáhnout paty ze své rodné a milované Prahy a vydat se vstříc jevanské, neznámé akva stanici???...:)
Takže až během příštích tří měsíců budete číst o podivné osobě, která bloudí v jevanských lesích budu to zřejmě já:-)
Více zajímavostí, pro dnešní den nemám..tedy né, že by nějak zajímavé bylo i to výše uvedené, ale musela jsem nějak ze sebe dostat své školní zážitky:-)

Co symbolizuje nahota?

13. září 2011 v 1:08 | Mili |  Téma týdne na blogu.cz
Když jsem viděla, že v anketě o téma blogu zvítězila nahota, zpočátku jsem se rozčílila, protože už mě přestává bavit, jak každý den okolo sebe slyším, minimálně jednou, slovo sex. Ať už z televize, z novin, na internetu, z textu písní, od sestry, od kamarádů…prostě není den, aby se toto slovo neskloňovalo ve všech pádech. Jenže pak jsem si uvědomila jednu věc. Znamená odhalené tělo opravdu jen sex?
Kdepak! Nahota má zcela jistě a bezpochyby více významů. Vždyť nahota sehrála v průběhu staletí mnoho rolí. Byla to jak ženská tak i mužská postava, která se převtělila do mnoha uměleckých skvostů a zároveň symbolů. Jedním z nejčastějších symbolů, které nahota, alespoň podle mě znázorňuje, je návrat k přírodě. Zároveň nahé tělo může sloužit i jako nástroj pro odhalení vlastní přirozenosti a individuality, a právě proto nemusí být nahé tělo spojováno pouze se sexem, ale i jako symbol vyjadřující tělesnou svobodu a intimní volnost.
Podívejme se například na tato umělecká díla:
Jsou z dílny malířů Diega Velázqueze a Jana van Eycka.
Zde malířům zcela jistě nejde o akty, které by měli vzbuzovat erotickou touhu.Nejsem odborník na umění, takže doufám, že mi to tak připadá správně, ale řekla bych, že více než o erotično, zde malířům šlo o to, aby vyjádřily tělo jako onen symbol přirozeného ženství a tělesného nástroje vyrobeného přímo matkou přírodou. Malíři zde ukazují tělo takové jaké ve skutečnosti je, bez žádného vylepšovaní. To že malíři nešlo jen o vyvolání touhy po nahém těle,usuzuji hlavně ze studu, který je vyjádřen především na druhém obrázku, kde se dívka zakrývá.

Pokud se mám ještě vyjádřit k nahotě jako takové, rozhodně musím říci, že se stala v dnešní době fenoménem. Jak už sem uváděla hned na začátku článku, nahota a sex s ním spojený na nás dýchá ze všech stran. Na nahotě jako takové samozřejmě nic nemravného není, vždyť i na svět jsme všichni přišli nazí a je na každém z nás jak své tělo budeme využívat. Někteří se tělem živí, někteří jej berou jako přirozenou součást života a nedělá jim žádný problém navštívit naprosto bez studu například nudistickou pláž. Jsou, ale i lidé, jejichž nejlepší kamarádka je tma, aby své tělo nemuseli příliš vystavovat:-) Zde se už nedá přiliš soudit, protože každy jsme tvor individuální a jedinečný a proto je na každém z nás jak se svojí intimitou bude nakládat.

Poslední rozloučení na Staroměstském náměstí:'-(

11. září 2011 v 18:10 | Mili |  Diary
Tak je to za námi:-(Se sestřičkou a dvěma kamarády jsme se vydali naposledy rozloučit s našimi tragicky zesnulými hokejisty na Staroměstské náměstí...nemám bohužel slov na to vyjádřit, jak to bylo smutné, ale myslím, že lidé, kteřím toto nebylo lhostejné si to dovedou představit( a ti ostatní, kteří nedokáží soucítit ať se neopovažujou psát nějaké komentáře!)..
Všude tam byla smutná nálada, lidé kolabovali a hokejisté ,kteří se snimi přišli rozloučit(Jágr, Eliáš, Hašek, Voráček....) plakali až to rvalo srdce:-(....
Hoši naši zlatí♥♥tak jsme se s vámi naposledy rozloučili. Udělali jste toho pro naši Zemi hodně a já vám za to tam nahoru moc a moc děkuji...to díky vám jsem si každé mistrovství mohla vyřvat plíce, když jste dali gól a mohla jsem hrdě prohlásit, že jsem ráda, že jsem se narodila zrovna v České Republice...DĚKUJU A NEZAPOMENU!

Víte, setkala jsem se samozřejmě i s názory lidí, kteří nechápou, proč se kolem jejich smrti dělá takový "cirkus". Já tento názor akceptuji, protože lidé, kteří sport nesledují, tak je logické, že to nechápou. Ale já sport sleduju už odmalička. můj tatínek byl fotbalista a kopal závodně. Sport miloval(pořád miluje!)...když sem byla v páté třídě tak se naši rozvedli a nás se segrou táta opustil:-(...teď ho vídám tak jednou za 3 měsíce...a víte proč mě smrt hokejistů tak zasáhla??Protože ty nejlepší vzpomínky na tátu mám když jsme se třeba spolu dívali na hokejové(nebo fotbalové) zápasy...Do teď si pamatuji když jsme hráli NAGANO, jak táta seděl před televizí v křesle a já jemu na kolenou...a když jsme dali gól tak táta vyskočil s rukama nad hlavou a křičel góól přičemž samozřejmě zapomněl, že mě má na kolenou a já spadla na zem:-):-), ale nevadilo mi to rychle jsem se zvedla stoupla si vedle táty s rukama nad hlavou a křičela jsem góól tatííí dali jsme góól my určitě vyhrajeme:-)!!!!!....Tak proto mě jejich smrt zasáhla i když jsem je osobně neznala...



Život poutník

10. září 2011 v 23:44 | Mili |  Moje výplody fantazie
Když jsem se narodila, první koho jsem viděla, byl "ON". Usmál se na mě, naklonil se ke mně a zašeptal: Dnes je první den zbytku tvého života. Ale neboj se, já budu stát stále při tobě, v dobrém i ve zlém. Budu tvůj nejlepší přítel. Natáhl ke mně svoji ruku a pronesl: Jmenuji se Život, těší mě.
A tak jsem hned po narození získala nejlepšího přítele a začal se odvíjet můj příběh, pomalu jako se odvíjí tenká nitka z vřeténka, ale co bylo nejdůležitější, že jsem se nemusela ničeho bát, protože mi slíbil, že bude stále se mnou.
Jenže to, co sliboval, příliš brzy začal měnit. Pravda, na začátku se mnou ruku v ruce kráčel po mé nové cestě životem. Všechno pro mě bylo ještě stále tajůplné a nepoznané. Ale on mi ve všem pomáhal, ukazoval mi, co je dobré a na co si dát pozor. Byl to můj nejlepší přítel, byl to můj Život.
Jednoho dne mi řekl, že se musí na chvíli vzdálit, ale ať se nebojím, že se hned vrátí. Zeptala jsem se, co to pro mě znamená, že nebude blízko mě a on se zvláštním výrazem v očích odpověděl, že to sama poznám.
A poznala jsem, můj život byl po jeho odchodu celý temný, nemohla jsem se z ničeho radovat, byla jsem strašně slabá. Snažila jsem se být silná a třeba se alespoň na pár vteřin smát, ale když je člověk nešťastný bolí ho i smích.
Poté se opět vrátil a mě bylo lépe, zase to byl onen Život, kterého jsem tenkrát poznala. Byl na mě hodný a já měla zase miliony důvodů k radosti. Nikdy mi však nechtěl říct, kam tenkrát odešel. Jen mi stále dokola vyprávěl jaký to je pocit být svobodný. Slovo svoboda bylo jeho stále opakovaným výrazem, až mi těch sedm písmenek začalo nahánět hrůzu. Moc dobře jsem totiž věděla, co by to znamenalo, kdyby se mě Život pokusil opustit nadobro. Po čase opět zatoužil po cestě daleko ode mě a vše se vrátilo, vše moc bolelo. Do tmy jsem volala stále jeho jméno a prosila ho, aby se zase vrátil a aby mi bylo zase dobře.
"Ty pláčeš?" Zeptal se mě po jednom ze svého návratu.
"Ano pláču, protože slzy mi pomáhají snášet tu bolest a prázdnotu, kterou ve mně zanecháváš! Jsi na mě zlý, víš o tom?"
"Já ale nejsem zlý, jsem jenom Život, je to můj úděl, nemůžu být stále jen hodný a stát při tobě."
Ale vždyť přesně tohle jsi mi sliboval, copak jsi mi lhal?"
"Nelhal jsem ti, jen jsem si uvědomil, že by to nebylo dobré, nemohla bys pak správně uvažovat, vždyť bys neměla ucelené základní hodnoty. Představ si, že bych na tebe byl stále hodný a ty měla vše, co bys chtěla. Byla bys nejšťastnější osoba na světě a okolo tebe by prošel plačící člověk. Uměla bys s ním soucítit, kdybys neznala, jaké to je být sama smutná?"Ano dokázala bych to"
"Ne to si jenom myslíš a navíc není mou povinnosti stát stále při tobě. Teď chci zkusit něco nového, zachutnala mi svoboda"
"Ale vždycky když odejdeš tak je mi velice špatně. Jsi jako pilulka, ale místo toho abys mi udělal lépe, děláš mě nemocnou a musím ležet v té chladné bílé místnosti napojená na všechny přístroje, které vykonavají práci, kterou bys měl správně dělat ty. Nemůžeš mě pořád takhle opouštět."
"Můžu a taky to právě udělám, uvidíme se za pár dní"
A po této větě jsem pochopila, že Život je jedno dlouhé zranění, které zřídka kdy přestává bolet a možná se ani nikdy nezahojí, byla jsem zlomená v agónii bolesti a zklamání, ale to neznamenalo, že bych se tomu musela podřídit. A tak jsem sebrala i ty poslední zbytky sil, co mi zbývaly, a řekla jsem si, že vyzvu Život na souboj. Buď já, nebo on. Vykopala jsem si cestu ven z beznaděje.
Bojovala jsem vlastní krví i ohněm. Za pomoci plamenů, které spálily tvoje vlídná a tak lživá slova můj milý Živote,!
Teď stojíme proti sobě v prostorném ringu. On se na mě kouká s nevěřícností ve tváři a já ho obdarovávám pohledem, který říká, že se mu jen, tak nevzdám. Pokouším se schovat svůj strach, ale některé věci nejdou skrýt. Musí to vidět v mých očích.
Živote, můžeš se snažit si vzít všechno, co mám, můžeš se snažit, zničit všechno, čím jsem. Celou dobu ses ke mně choval jako bych byla ze skla, snažil ses mě roztříštit na milion malinkatých střípků, A koukni, jsem pořád tady!
Okolo skanduje obecenstvo a vyvolává: Poper se svým životem, poper se s ním a nevzdávej to! A víš, co je na tom nejlepší Živote? Už vedu 1:0, protože mám bod za to, že jsem se nevzdala.
Za chvíli vstoupí do ringu osoba, která nad hlavou zvedne tabulku, na které je napsáno 2. kolo a oba víme, že souboj začíná.

R.I.P:-(

7. září 2011 v 18:09 | Mili
Dneska jsem se strašně těšila jak zasednu na blog a vykřičím do světa jak jsem šťastná, že jsem dnes získala jízdenku do druhého ročníku VŠ....ale...
....ale to co se stalo???Nemám slov, derou se mi slzy do očí:-(:'-(....Budete chybět hoši♥...navždy mistři 2010!!!!!!!!!!!!!♥♥♥♥
Ještě dnes si pamatuju na hlášku:"Rachna kachna toto letělo"a ono to už nikdy nepoletí:-(:(:(.....R.I.P♥