Srpen 2011

Šťastná jako blecha v teplém kožíšku:-)

31. srpna 2011 v 19:41 | Mili |  Diary
Konečně jsem zase na svém milovaném blogu a mohu zase psát(začínala jsem mít blogařské abstinenční příznaky):-):-)..Omlouvám se, že jsem tu dlouho nebyla ale učila jsem se na moje 2(na tomto blogu již mnohokrát zmíněné) zkoušky a s neskrývanou radostí musím říct, že jsem je obě zvlááááááááááááááááááááááádla:-):-)...ale ta dnešní zkouška z anatomie byla naprosto šílená, takovýhle nervy jsem zažila naposledy před rokem u maturity.

Tahala jsem si 3 otázky a celou dobu jsem se modlila, abych si nevytáhla žádnou o svalové soustavě, první dvě byly dobré ty jsem uměla, ale když jsem otočila poslední kartičku stálo na ní: Svaly!!!!!!, konkrétně popis svalů lopatky a hrudní končetiny na kostře koně myslela jsem, že je můj studentský život zpečetěn, ale kupodivu jsem ze sebe dostala takové informace o svalech, o kterých ani nevím, že by se kdy, v mé hlavě nacházely:D:D:D..takže zkouška byla v kapse i s tou včerejší z informatiky...:-)celý den se usmívám jak měsíček na hnoji, protože jsem těmto zkouškám za celý týden vynaložila veškerou energii a jsem moc ráda, že jsem to zvládla a hlavně, že jsem jednou nohou ve vyšším ročníku na vysoké škole...ten poslední krůček mi trošku kazí fyziologie, tak doufám, že v září pokořím i tuto poslední zkoušku....


Bezcenná

23. srpna 2011 v 21:22 | Mili |  Téma týdne na blogu.cz
Přečetla jsem si pár článků na Téma týdne a ty mi osvětlily, co toto prapodivné slovo znamená, za to moc děkuji, ale příliš mě to neuspokojilo:D:-P a tak jsem to vzala za jiný konec a stvořila příběh na slovo znamenající Floccinaucinihilipilification v překladu a to je:"bezcennost"

Čtvercová místnost 3x3metry, studené nemocniční lůžko, promočený polštář od slz a okno, které zdobí mříž. Ano toto je nyní mé království. Jmenuji se Anita a moje diagnóza? Ta nese jméno Anorexie.
Ležím na posteli a snažím se usnout, ale copak to jde? Vždyť ještě před pár hodinami jsem byla doma, ve své bezpečné ulitě se svoji rodinou, s tou nenahraditelnou a krásnou vůní domova. Kde je ta vůně teď? Snažím se si ji vybavit, ale cítím jen nemocniční zápach, z kterého se mi zvedá žaludek, je to jako cítit smrt. Jak mi to naši mohli udělat? Vždyť já bych to nějak zvládla. Poprala bych se s tím.
Vlastně, co si to namlouvám, nemoc nade mnou vyhrála, měla všechny triumfy ve své dlani a nebála se je použít. Vysmívala se mi při každém mém novém snažení ji porazit. Anorexie mě posedla, jako démon, vzala mi i ten poslední zbytek bojovnosti, který ve mně zůstal i přestože už mě měla dávno celou ve své moci, moje tělo bylo pod její vládou, ke konci už jsem jí ani neodporovala a slepě poslouchala všechny její příkazy z nitra, jenže ani to jí pořád nestačilo. Možná, že je spokojená až teď, když mě dohnala až sem. Chtěla bych vidět její výraz, když do mě doktoři napíchali kupy jehel a nosem mi prostrčily gumovou hadičku, cítila jsem každý její pohyb, jak pomalu postupovala jícnem až do žaludku. Prosila jsem a křičela jsem, ať mi jí nedávají, že už budu jíst, ale slyšela jsem, jen monotónní polkněte, znova polkněte, nádech a pořádně polknout, s každým dalším polknutím jsem cítila kus té gumové hmoty hlouběji v mém těle. Ano tohle se mému démonovi určitě moc líbilo. Umím si představit jak se zábleskem v očích a ironickým, samolibým úsměvem sledoval, jak škemrám, jak zoufalstvím a bolestí pláču a jak se zajíkám z gumové sondy zdobící vnitřek mého těla. Bolelo to strašně moc.

Nyní koukám skrz zamřížované okno ven. Mé oči bloudí po černém koberci noční oblohy. Sleduji hvězdičky, které jasně svítí a vzpomenu si jak mi maminka vždycky říkavala, že na obloze existuje hvězdička, která patří jenom mě a symbolizuje mé nejtajnější a největší přání. Natahuji ruce před sebe v marné a pošetilé snaze uloupit si moji hvězdičku a dát si ji k sobě na polštář, jako symbol nové naděje a síly.
Vzpomenu si jaká poslední slova jsem řekla své mamince, než se za ní zabouchly skleněné nemocniční dvěře."Jen jsem chtěla být dokonalá maminko, chtěla jsem být někdo,chtěla jsem, aby mě lidé přestali brát jako bezcennou bytost a viděli, že i já něco dokážu, že mám pevnou vůli jako nikdo jiný.
V ruce třímám kousek papírku, který mi poté vložila do dlaní. Stálo na něm: Anitko, ty jsi nikdy bezcenná nebyla a ani nikdy nebudeš. A víš proč? Protože na světě neexistuje taková cena, která by dokázala vyčíslit mou lásku, kterou k tobě chovám. Pro mě jsi totiž tím nejdražším a nejcenějším na celém světě! A nikdy si neodpustím, že jsem tě viděla, plakat a nedokázala jsem tvé slzy setřít, viděla jsem, jak každým dnem padáš níž a níž a mě se nedařilo tě zachytit, viděla jsem, jak zoufale prosíš a já ti nedokázala pomoci, prosím odpusť mi, kam až to zašlo, ale tady ti pomůžou. A pak se vrátíš domů a všechno bude mnohem lepší. Slibuju holčičko moje.
S každým přečteným slovem se mi z očí valily proudy bolestivých slz. Vždyť to já jsem ta osoba, která by se měla omlouvat, ne ty! Ale já ti slibuji mami, že to dokážu, udělám to pro tebe. Budu zase tvoje zdravá holčička.

Článek:-)

23. srpna 2011 v 4:21 | Mili |  Diary
Včera jsme se se ségruškou odvážily podívat na film Black swan, musím podotknout, že jsme obě pěkní poseroutkové i když já daleko více než sestra, mě dokáže vyděsit i duch v animované pohádce:-) na první polovinu filmu jsem se dívala sama, byla tma a já měla notebook na kolenou, ale po té scéně, kdy je Natalie Portman ve vaně a nad sebou uvidí její zlé já, jsem se lekla tak, že notebook vyletěl skoro metr do vzduchu a já se hlavou praštila do skříně která mi slouží u postele jako opěrátko:D Poté jsem to okamžitě vypnula a dodívala jsem se na to(s notnou dávkou přemlouvání) až za světla a se sestrou sama bych to asi nedala.:-) Musím říct, že se mi, ale jinak film líbil, viděla jsem totiž po dlouhé době(nějakej ten rok to bude) film, na který jsem musela myslet ještě dlouho po jeho zkončení. Zrovna teď, ale není moc výhodné na něj myslet a psát o něm , protože jsem zrovinka sama doma a sedím naproti oknu, které se mi zrcadlí...no to ti pěkně Natalí děkuju :D Zachvíly tam uvidím díky mé bujné fantazii tvé zlé dvojče:D Na ten film jsem si přečetla recenze a dost mě udivilo, že spousta lidí o něm napsala, že je to průměrnej film, který kopíruje horor Zrcadla...Já bych sice neřekla, ale tak zase kolik lidí->tolik názorů:-)
Jinak ode všaď pozoruji nervozitu školáků, kterým pomalu, ale jistě končí prázdniny, mám to z první řady od sestry, která během dne řekne slovo škola tak 15krát:-), mě sice prázdniny zdaleka nekončí, na naší škole začínáme až v říjnu, ale přesně za 7 dní mě čekají již několikrát zmiňované zkoušky. Nejhorší je, že tak trochu nestíhám...pořád jsem říkala začnu se učit od zítra..ale když sem to tak říkala 14dni v kuse není divu, že mám teď skluz:-( Tak snad tu tlustou,latinskými slovy nabitou učebnici pojednávající o anatomické stavbě nějak stačím přelouskat.
Ještě poslední poznatek na závěr, když si to tak občas brouzdám blogovým světem, nestačím se kolikrát divit jak jsou některé blogy a jejich autoři dokonalí. Někdy nad těmi blogy zírám s otevřenou pusou a říkám:ta(ten) má tak krásnou grafiku, nebo ta(ten) naprosto dokonale píše a hlavně si pro sebe říkám kéž bych to taky tak uměla...vážně smekám, před některými autory:-)

Už nejsem tvá princezna

20. srpna 2011 v 14:40 | Mili |  Moje výplody fantazie
Podívala jsem se na postel, kde si včerejší noc spokojeně snil můj princ. Osoba mě nejdůležitější, kterou jsem bezmezně a vroucně milovala. Ano, byl jsi to ty.
Vypadal jsi tak nevinně, měl jsi šibalský úsměv na tváři, muselo se ti něco pěkného zdát. Nedokázala jsem usnout, proto jsem jen tiše seděla a sledovala ten živoucí poklad, který mě naplňoval tím nádherným pocitem štěstí. Lehce jsem tě pohladila po vlasech. Po těch tvých zlatavých vláskách, kterými tak moc připomínáš andílka. Mého andílka.
Probudilo tě to. Otevřel jsi oči.
Usmál ses na mě, pohladil jsi mě a popřál dobrou noc. Jenže to bylo včera, v tu chvíli jsem ještě nevěděla, co mi skutečně chceš říct. Nevěděla jsem, že mi hodláš zlomit srdce.
Dnes už to vím, přišel jsi s vážným výrazem, podíval ses mi do očí a řekl tu nejbolestivější větu, jakou jsem si mohla představit. "Opouštím tě".
Nechápala jsem to. Z očí se mi začly drát slzy, koukal jsi na mě snad s nehranou lítostí, snad ti mě bylo vážně líto. Ptala jsem se proč? Proč už nejsem tvá princezna? Neodpověděl jsi, naposledy jsi mě pohladil po vlasech a řekl "sbohem".
Zabouchly se za tebou dveře a já propukla v nezastavitelný a spalující pláč. Cítila jsem, jak se mi spalují všechny vnitřnosti v těle, nemohla jsem to vydržet. Byla to tak nesnesitelná bolest. Držela jsem v rukách naši fotku. Smáli jsme se na ní. Čím déle jsem koukala na to štěstí zasklené v rámečku, tím víc jsem se zajíkala hořkými slzami, které se nekontrolovatelně hrnuly z mých smutkem unavených očí.
Potřebovala jsem se té bolesti zbavit. Postavila jsem se na rozklepané nohy a běžela do koupelny. Tam totiž bylo vše potřebné k tomu, abych tu urputnou bolest utišila. Jako smyslů zbavená jsem doklopýtala k umyvadlu, otevřela jsem přihrádku a vyndala nůžky.
Rozevřela jsem je zatímco jsem stále polykala hořké slzy a ostřejší konec jsem přiložila k hraně zápěstí a s výkřikem bolesti prudce trhla. Kůže se okamžitě rozevřela v masitou prohlubeň, z které začal vytékat karmínově červený pramen krve. Jenže to nestačilo musela jsem pokračovat. Víš, každá rána na mém zapěstí značila každou tvou lež, které jsem uvěřila. Když už jsem pod nánosem červené barvy neviděla kousek neposkvrněné kůže, řekla jsem si, že je čas. Teď to všechno skončím, už mi nikdo nikdy neublíží tak, jako si ublížil ty mě.
Naposledy jsem přiložila čepel nůžek k zápěstí tentokrát takovou silou, abych si byla jistá, že zajistí můj skon. Ležela jsem na zemi, kolem mě byly červeně zbarvené, jindy bíle dlaždice, koukala jsem se na svou znetvořenou ruku a chtěla plakat, jenže už jsem neměla sílu, vydávala jsem ze sebe jen bezmocné zvuky. Slyšíš to ? To je má bolest lásko! A ty jsi ta temná zkáza, která mi ji způsobila! Zabil jsi anděla naší čisté lásky a já přitom tak moc milovala jeho vroucný smích a šum jeho křídel. Náš anděl lásky padl na zem, chvíli ještě kvůli mě bojoval, snažil se vzlétnout, ale tys mu bez slitování přišlápl jeho křehká křídla, a znova jsem uslyšela tvá poslední slova"opouštím tě".

Cítila jsem chlad, prostupoval mým nebohým tělem a já začala panikařit. Vždyť já přece ještě nejsem připravená zemřít! Začala jsem křičet o pomoc jenže mě nikdo nemohl slyšet. Strhla jsem z věšáku ručník a přitlačila na ránu. Držela jsem ho vší silou než jsem zjistila, že jsem krvácení zastavila. Začala se mi vracet barva a já si uvědomila jednu věc.Musela jsem se podívat smrti do očí, abych zjistila, že za tohle mi nestojíš, a že chci stále žít!!!!!!
A víš, co "lásko"? Já už nechci být tvá princezna!

copyright mého blogu http://sistersky.blog.cz/ ->Mili©

Smutný klaun

18. srpna 2011 v 16:02 | Mili |  Moudra..citáty..

Prozření aneb jak děvčátko přišlo o iluze

16. srpna 2011 v 5:21 | Mili |  Moje výplody fantazie
Žilo,bylo jedno malé děvčátko.Na svět se dívalo pomněkově modrýma očičkama a s tou sladkou dětskou naivitou, kterou dětem všichni závidějí.Ano, ona dětská nezkaženost a čistota dělala z děvčátka tu radostnou a šťastnou holčičku, která věřila v princezny, víly a prince na bílém koni.
Děvčátko povyrostlo a začalo vnímat svět kolem sebe, ale stále bylo ještě tak nezkušené, že spoustu věcí kolem sebe nechápalo.
,,Proč potkává lidí, kteří pláčou i když si předtím nerozbili koleno?"
,,Proč se někdy tatínek s maminkou hádají i když jí neustále říkájí, že se mají moc rádi a že mají rádi i svou holčičku?"
,,Proč se s ní chlapeček na pískovišti nechtěl podělit o své hračky?,,
Děvčátko přestávalo snít, pomalu se probouzelo a začalo se bát toho všeho zlého kolem ní.

Ale pořád před tím vším měla kam utéct.
Pokaždé když šla večer ulehnout do své postýlky, schoulila se v náručí svého tatínka.Byl to její hrdina, v jeho náruči se cítila tak krásně a v bezpečí. To on ji chránil před tím velkým a krutým světem, který na ni čekal tam venku. Vždycky než děvčátko usnulo, pomyslelo na to, jaké má štěstí, že jí tatínek nikdy neopustí.
Jenže jednoho dne děvčátko dospělo a její dětský svět se jí rozbil na malinkaté kousíčky, které ji padaly do dlaní a proklouzávaly mezi jejími prsty.Při každém setkání s kůží působily bolestivé ranky. Některé byly jen malinké, na ty stačila pouze náplast a rána se zahojila. Jenže mezi těmi všemi střípky se našly i střepy veliké a velmi ostré, které způsobily hluboké rány, které bolely ještě dlouho poté, co po nich kůži zacelily jizvičky.
Dnes už děvčátko ví, že její tatínek není hrdina, jinak by přece neopustil ani ji ani její maminku.
Dnes už také ví, že existují milióny důvodů proč lidé na světě pláčou aniž by měli nějaké viditelné šrámy, stačí totiž šrámy na jejich srdci, ty sice nejsou vidět, ale o to více bolí.
Dokonce už pochopila, proč ji tenkrát chlapeček nepůjčil své hračky. Zjistila totiž, že existují lidé sobečtí, lakomí a zlí. Chtěla by život vidět zase těma dětskýma, nevinnýma očičkama, ale ví, že to nejde. Nyní je už dospělá a musi jít dál. Musí stárnout a získavat každým novým dnem i nové zkušenosti.
ALE ONA TO ZVLÁDNE!! PROTOŽE S KAŽDÝM DALŠÍM DNEM JEJÍHO ŽIVOTA JE STÁLE SILNĚJŠÍ a SILNĚJŠÍ......


Začínam být nervózní jak opičák v říji:-)

15. srpna 2011 v 22:02 | Mili |  Diary
A je to tu zas Milina má chuť se vypovídat:-)i když v tomto případě spíše vypsat :-P....Takovýhle léto, které zažívám letos jsem za celých 20 let své existence na tomto světě nezažila...celý den marně z okna vyhlížím sluníčko,marně se snažím zapojit do pracovního procesu a marně se snažím, co nejrychleji a nejúčiněji naučit anatomii na moji veledůležitou zkoušku, která se bude konat koncem srpna.
Je to šílený , ale když sečtu všechny otázky musím se do 30. srpna naučit přesně: 132 otázek ze dvou předmětů. V rubrice"škola volá", kde jsem v prvním článku psala o tom, jak se správně učit a soustředit..jsem poukazovala na to, že jde i o přístup k učení, ne jen o tom, co si člověk dokáže pamatovat...psala jsem že člověk by měl k učení přistupovat pozitivně tak jako by se o daném učivu chtěl něco dozvědět , ale popravdě musím říct, že zrovna teď se vůůůůbec, ale vůůůbec učit nechci a raději než se učit bych si strčila ježka do podprsenky,jelikož a próótože jedna z těch dvou zkoušek je z počítačůůůů!!!!!!!!!
áááááá moje osoba a technika se naprosto vylučuje.jsem ráda, že počítač dokážu zapnout a vypnout a stačí mi to, ale abych si nazpaměť pamatovala co jsou to procesory, softwary, freewaly,firewaly, to hold není zase tak moje parketa navíc je všechno tak podobně napsaný firewall-freewall??(jakej je v tom sakra rozdíl:-)).Bude to docela boj protože s technikou se opravdu moc nekamarádím,po této zkoušce toužím asi jako archnofob po pavoucích.NO KAŽDOPÁDNĚ, MOJE NERVY PRACUJOU NA PLNÉ OBRÁTKY,už aby bylo září a já měla vše zasebou:-)

To byla "párty"

13. srpna 2011 v 23:46 | Mili |  Diary
Opět jsem zažila něco ,co se zapíše do mé paměti:-):-)aneb moje story z mého jinak obvykle nudného života:DTi zvás, kdo si přečetli nějaké moje dřívější články, vědí, že nepatřím zrovna mezi společenské typy, jsem introvert...tudíž většinu pozvánek jít třeba někam tancovat..nebo pozvánek na oslavy narozenin..vždy s nějakým důvodem(naprosto geniálně smyšleným)odmítnu.Jenže.... Včera přijela moje drahá sestra z chalupy a hned ve dveřích se mě zeptala jestli bych s ní nešla na jeden privát, kde bude kluk, který se jí moc líbí a má ho ráda..a potřebuje mě tam kvuli klukovi druhému(asi aby nedělal křena):D.
Jindy bych okamžitě během vteřiny řekla, že rozhodně NE!, ale tak trošičku mě přesvědčil fakt, že tam bude jeden poslední dobou docela známý fotbalista ,nechci přímo prozradit jméno, aby si to někdo, kdo ho třeba zná nepřečetl a neřekl dál,musím chránit jak svoje tak i jeho soukromí:-)ale kdybych vám prozradila jeho jméno určitě byste o něm věděli, protože se za poslední měsíc ve sportu hodně jeho jméno skloňovalo ve všech pádech:-) a já sem ho chtěla poznat,tudíž jsem sestře odpověděla ano:-):-P..né, že bych ho nikdy v životě neviděla..chodili sme totiž spolu na základku já byla o dva ročníky vejš než on..ale rozhodně si mě nepamatuje---> za to moji sestřičku ano..jsou totiž kamarádi a měl s ní románek:D:Dno jo moje sestra je divoška:-) a hlavně narozdíl ode mě oblíbená i u takovýhto začínajících hvězd našeho fotbalu.

Večer ze začátku probíhal, v pohodě, oba kluci byli vtipní,hezcí..jenže pak měli ten geniální(ironicky) nápad, že budeme hrát hry a kdo prohraje pije panáka...jenže mojí sestře nedávno bylo 18 a na pití není tak moc zvyklá, a navíc se jí dařilo docela často prohrávat,což mělo dosti nepěkný závěr...teď prosím všechny kdo mají slabší žaludek, aby přestali číst dále:D Jednoduše řečeno sestra ohodila všechno co se dalo..sebe, podlahu, záchod, málem i mě...takže místo radovánek s krásným fotbalistou šel onen fotbalista po ní uklízet záchod:Dbylo mi ho líto, ale musím říct, že se zachoval moc hezky a jako gentleman...o fotbalistech jsem si vždycky myslela že jsou to namachrovaný slečinky s egem až na půdu,co neustále na hřišti simulujou a střídaj holky jak ponožky, ale díky němu vím, že už je nemůžu házet do jednoho pytle všechny...byl vážně skvělej...no a tudíž naše párty skončila dřív než mohla vůbec začít...Ano takovéhle já mám zážitky, když už se odvážím jít někam do společnosti(což je u mě opravdu zázrak,nebyla jsem třeba ani na pomaturitním večírku, protože to prostě nemám ráda, tyhle akce plné opilých lidí,kde každej cucá každýho), dopadne to samozřejmě takto ...s tím se, ale v mém případě možná mohla počítat, já to přitahuju jak magnet:Dtak doufám, že až se za uherskej rok odhodlám někam opět jít, že to bude oněco odvazovější story:-)


I sny se mohou stát skutečností

9. srpna 2011 v 5:26 | Mili |  Téma týdne na blogu.cz
Ukazováčkem chytí moji bradu a zvedne mi hlavu tak, aby se naše oči střetly, chvíli se do nich mlčky dívá. Nic neříká, ani já nejsem schopna jediného slova…nedokážu myslet, nedokážu dýchat…Poté skloní hlavu a pomalu se přibližuje, ještě chvilku mě napíná… poté se naše rty spojí a já zažívám nepopsatelné. Polibek, který trvá téměř věčně, ale přesto je to málo. Na chviličku přestane a opět se navzájem díváme do očí, ty jeho jsou nádherně tmavé, propadám se do nich,nic kolem sebe nevnímá jen jeho nádherně hluboké oči, které se do mě vpíjejí. Slyším jeho hlas.
"Zavři oči a poslouchej srdcem"
:Stále si vzpomínám na ten první okamžik, kdy se mi poprvé z tvého hlasu podlomila kolena a kdy jsem se beznadějně zamiloval do tvých tajemných a smutných očí. Pamatuji si, že když jsem si onoho smutku všiml poprvé, přísahal jsem si, že neodejdu z tohoto světa, dokud neuvidím v tvých očích jiskřičky štěstí, tolik jsem po nich toužil. Bál jsem se, že mi nedáš šanci ty jiskřičky najít, ale osud hrál v náš prospěch. Přivedl mi tě do cesty… tak nečekaně a já mu za to každý den upřímně děkuji.
" Otevři na chvilku oči prosím"
Zahledí se a něžně se usměje …."Vidím je tam, jsou to malinkaté plamínky naší lásky, dokázal bych se na ně dívat do skonání světa."Něžně se dotkne mých víček, aby je opět zavřel.
Říká se, že největším štěstím člověka je to, když může žít pro to, zač by byl ochoten zemřít.Já to své štěstí našel, protože jsem našel tebe.
Den, co den se probouzím s nadějí, že jsem zas o krůček dál svému snu…Snu, ve kterém jsme jen ty a já, a proto tě prosím, starej se dobře o ten kousek mého srdce, který navždy zůstane u tebe.
Otevřu oči, chce mi ještě něco říct, ale já položím svůj prst na jeho jemné rty, celým mým tělem prostupuje zvláštní cit, roztéká a plní se do všech částí mého těla, třesu se.,,Teď já musím říct něco tobě." Chvěje se mi hlas. "Miluji tě."
,,Tak moc tě miluji až mě to občas bolí." Bolí mě totiž už jen představa, že bych tě ztratila. Dokážu si představit život bez slunce, ale bez tebe už ne... Pohlédnu na něj, ale vidím ho už jen jakoby zdálky, dělí nás hustá, bílá mlha. Volám jeho jméno, ale neodpovídá. Nevím, co se děje. Vztahuju ruce ve snaze chytnout ty jeho, ale rozplývá se mi v dáli…jako by byl jen sen, jako by to nebyla skutečnost....

Posadím se na postel a vracím se zpět do reality, ještě pořád cítím záchvěvy lásky, které jsem byla svědkem ve svém snu. Nejsem smutná ani zklamaná, že to vše, byl jen výplod nočního snění, jen se sama pro sebe pousměji,protože věřím v to, že i SNY SE MOHOU STÁT, JEDNOHO DNE, KRÁSNOU SKUTEČNOSTÍ…♥
Whatever you create in your life you must first create in your imagination.(Tycho Photiou)♥


Realita nebo-li skutečnost, je sice přesným opakem iluzí, snů a přání, ale nikde není psáno ani dáno, že se sen nemůže v realitu proměnit...a proto přestaňme občas jen snít, probuďme se, otevřme oči a pokusme se udělat něco, co nám pomůže v tom, aby se sny staly skutečností, protože vždycky je nějaká možnost ,jen proto musíme začít něco dělat,všechno přeci jde, jen to musíme opravdu chtít....
T.A.Harris: Pro některé lidi je realita širším pojmem než pro jiné, protože se více dívali, více zažili, více cítili a více přemýšleli.

Chtěla bych...

8. srpna 2011 v 3:07 | Mili |  Něco málo o mě:-)

...být samostatná
...přečíst spoustu knih
...mít šatník, se spoustou šatiček
...mít tmavší pleť(jsem bílá jak zeď)
...se občas vrátit zpátky v čase
...studovat dvě vysoké zároveň
...prožít pár dní v Irsku
...abych alespoň z části nemusela řešit peníze
...vydat knihu
...mít odvahu zazpívat před publikem
...získat své vysněné povolání
...jít do školy a být ta, která všechny zaujme takovým tím "osobním kouzlem"
...ležet na louce, dívat se na hvězdy nade mnou
...se umět bavit ve společnosti i bez alkoholu
...chvíli žít jako někdo jiný, v jeho těle, jeho život
...být občas neviditelná
...umět alespoň 3 jazyky